Violoncello: části, jak zní a jak na něj hrát

Seznamte se s violoncellem

Houslová rodina má čtyři členy: housle, violu, violoncello a kontrabas. Violoncello je větší než viola a menší než kontrabas. Vypadá jako housle, ale na svou velikost má vyšší luby a kratší krk.

Jeho celé jméno je violoncello, italské slovo, které znamená „malý violone“. Violone byl v 17. a 18. století běžný nástroj, ze kterého se později vyvinul dnešní kontrabas. Cello je prostě zkrácené jméno.

Čtyři struny jsou laděné C, G, D, A, počínaje dvě oktávy pod středním C. To je o oktávu níž než viola. Ve smyčcové sekci hraje violoncello tenorový hlas a orchestr má obvykle 8 až 12 violoncell, přičemž dva hráči sdílejí jeden pult.

Rodina

Strunný nástroj (houslová rodina)

Druh

Smyčcový strunný nástroj; dá se na něj i drnkat

Struny

C2, G2, D3, A3 (vždy o čistou kvintu od sebe)

Nejnižší tón

C2 (prázdná struna C, asi 65 Hz)

Rozsah

C2 až A5 (s flažolety až A7)

Klíč

Hlavně basový klíč; protože je rozsah tak velký, používá se i tenorový a houslový klíč

Transpozice

Ne (zní tak, jak je zapsáno)

Velikost

Korpus asi 75 cm (prameny uvádějí 70 až 76 cm); celkem asi 120 až 125 cm

Délka smyčce

71 až 73 cm

Části violoncella

Violoncello je postavené hlavně ze dvou druhů dřeva. Vrchní deska je smrková (nebo borová); spodní deska, luby, krk, kolíková skříň a šnek jsou javorové. Hmatník je ebenový a kobylka javorová. Dnes existují i violoncella z uhlíkových vláken.

Některé z nejdůležitějších částí jsou ukryté uvnitř korpusu. Zahlédnout je můžete jen přes f-otvory.

Některé části jsou uvnitř nebo za nástrojem, kde je obrázek nemůže ukázat; jejich čísla zhruba označují, kde se nacházejí.

12345678910

1. 1
   Šnek scroll

   Stočené dřevěné zakončení na samém vrcholu, vyřezané z javoru.

2. 2
   Kolíková skříň a kolíky pegbox

   Tady se struny navíjejí na kolíky; otočením kolíku se struna napne nebo povolí.

3. 3
   Krk neck

   Dlouhá rukojeť, po které se pohybuje levá ruka.

4. 4
   Hmatník fingerboard

   Hladká ebenová deska bez pražců; tisknete na ni struny, abyste změnili výšku tónu.

5. 5
   Vrchní deska a f-otvory top / f-holes

   Klenutá smrková deska; nejsnáz se chvěje její část mezi dvěma f-otvory.

6. 6
   Kobylka bridge

   Drží struny nahoře a předává jejich chvění korpusu. Na místě ji drží jen tlak strun, ne lepidlo, a její oblouk dovoluje smyčci hrát na jedné struně zvlášť.

7. 7
   Struník a jemné ladičky tailpiece

   Drží konce strun; malé jemné ladičky umožňují nepatrné změny ladění.

8. 8
   Duše sound post

   Malý dřevěný sloupek uvnitř, který drží třením, ne lepidlem. Podpírá vrchní desku a propojuje chvění vrchní a spodní desky.

9. 9
   Basový trámec bass bar

   Úzká dřevěná lišta podél spodní strany vrchní desky, na straně nožky kobylky u hlubokých strun, která rozvádí chvění po velké ploše desky.

10. 10
    Bodec endpin

    Kovový hrot dole, který se opírá o podlahu. Drží ho zajišťovací šroub a na špičce může mít gumovou patku.

Jak vzniká zvuk

Smyčec je prut s nataženými koňskými žíněmi. Kalafuna způsobí, že žíně strunu chytí, táhnou ji s sebou a pak ji nechají sklouznout zpět, znovu a znovu. Je to jako silně třít gumou po lavici: chytí se, poskočí, chytí se, poskočí. Jeden cyklus „chyť a sklouzni“ trvá přesně tak dlouho jako jeden kmit struny.

Kalafuna je celé tajemství. Díky ní žíně pevně drží, když se lepí, ale velmi snadno kloužou, jakmile povolí. Kdyby se chytání a klouzání nelišily, jako u smyčce bez kalafuny, struna by místo zpěvu jen vzdychla.

Když hrajete smyčcem, má struna vždy tvar dvou rovných čar s ostrým zlomem mezi nimi. Zlom se žene tam a zpátky po struně jako korálek klouzající po drátu. Tento tvar dává tónu celou řadu alikvótních tónů, o kmitočtu 2, 3, 4 a vícekrát vyšším než hlavní tón, a proto zní bohatě.

Rychlejší smyčec rozkmitá strunu víc, takže tón je hlasitější. Silnější tlak přinese víc vysokých alikvótů, takže zvuk zjasní. Blízko kobylky potřebujete trochu víc tlaku a rozmezí tlaku, který ještě funguje, se zužuje, jako když jdete po stále užší cestičce.

Samotná struna je moc tenká na to, aby pohnula velkým množstvím vzduchu, takže je skoro neslyšná. Kobylka předá část chvění dřevěné vrchní desce, podobně jako ladička zní hlasitěji, když její stopku přiložíte ke stolu. Duše a basový trámec rozvádějí tento pohyb po korpusu a rezonuje i vzduch uvnitř. Stejně to funguje v celé houslové rodině.

Někdy leží nějaký tón velmi blízko hlavního kmitání samotného korpusu. Ty dva spolu bojují a tón se chvěje a zadrhává; někdo ten zvuk přirovnává k vytí vlka, a proto se mu říká vlk (vlčí tón). Mnoho violoncell ho má někde mezi E a F♯ (Fis), často nejvíc znatelný na struně C. Malé závaží zvané eliminátor vlka ho může zklidnit, ale může také způsobit, že celé violoncello zní trochu matněji.

Zkuste to: přitiskněte gumu na konci tužky ke stolu a pomalu ji posunujte. Cítíte, jak se chytí, poskočí, chytí, poskočí? Přesně to dělají žíně smyčce se strunou, desítky až stovky krát za sekundu.

Jak hrát

Sedněte si na přední okraj židle s oběma chodidly na podlaze; levá noha může být trochu vpředu. Vytáhněte bodec tak, aby se okraje violoncella opíraly o vnitřní stranu kolen a horní část violoncella se dotýkala středu hrudníku. Kolík struny C je blízko vašeho levého ucha. Bodec a vaše dvě chodidla tvoří na podlaze trojúhelník.

Smyčec držte volně. Pokrčený palec jde do malé mezery mezi žabkou a omotávkou; malíček a prsteníček leží na žabce, prostředníček se může dotýkat kovového kroužku a ukazováček leží lehce na prutu. Nejdůležitější je uvolněný, pokrčený palec.

Levá ruka tvoří písmeno C, jako byste drželi plechovku limonády. Palec je za druhým prstem a míří napříč krkem, ne podél něj. Loket držte nahoře, ale uvolněně, a zápěstí v jedné linii s paží. Přitisknutím prstu se znějící část struny zkrátí, takže tón stoupne.

Na velmi vysoké tóny se levá ruka posouvá ke kobylce do vysokých poloh (poloha je místo, kde ruka leží na krku). Kolem roku 1740 violoncellisté „objevili“, že struny může tisknout i palec. Tato palcová poloha umožňuje levé ruce dosáhnout vysokých poloh, hlavně na struně A.

Chcete-li hrát hlasitěji, spojte rychlost a tlak smyčce. Oddělené tóny se dají hrát na struně, což zní silně, ale je to únavné a hůř se drží pohromadě, nebo se smyčcem odskakujícím od struny, což víc zvoní. Kolébání prstem levé ruky, zvané vibrato, způsobí, že alikvóty sílí a slábnou, takže tón zní živěji. Philharmonia Orchestra říká, že široké vibrato vynese hluboký hlas violoncella a dokonale se hodí ke smutné, teskné náladě.

Když se struny velmi lehce dotknete přesně v polovině délky, aniž byste ji přitiskli, dostanete flažolet: čistý, vysoký tón o oktávu výš než prázdná struna. Dotek v jedné čtvrtině dá tón o dvě oktávy výš.

Skladatelé žádají i zvláštní zvuky. Col legno znamená ťukat do struny dřevěným prutem smyčce; zní to jako malé kladívko. Sul ponticello znamená hrát smyčcem blízko kobylky, pro jasnější, ale sklovitý a tenký zvuk; sul tasto znamená hrát nad hmatníkem, pro slabší, měkčí zvuk. Při bartókovském pizzicatu strunu povytáhnete, takže pleskne zpátky o hmatník s hlasitým prásknutím; používá se jako bicí efekt.

• Hra smyčcem (arco)Táhněte smyčcem po struně stálou rychlostí. Slyšíte dlouhý tón, který trvá, dokud se smyčec pohybuje.
• Drnkání (pizzicato)Brnkněte do struny prstem místo smyčcem. Tón začne lupnutím a sám dozní.
• Přitisknout strunu a jít výšPrázdná struna A je A3. S prstem přitisknutým na téže struně dosáhne violoncello A4, o oktávu výš.
• Zůstat dole: sul C, sul GHluboké struny znějí plněji a tmavěji. Skladatelé píšou sul C nebo sul G, když chtějí, abyste na nich zůstali.

Rozsah a notový zápis

Nejnižší tón je prázdná struna C, tedy C2, asi 65 Hz. Každá vyšší struna je o čistou kvintu výš: G2, D3 a A3. Vyšší tóny se hrají přitisknutím strun dál na hmatníku. Rozsah violoncella sahá od C2 do A5 a s flažolety může dosáhnout A7.

Každá struna má svůj úsek: struna C zhruba C2 až F3, struna G G2 až C4, struna D D3 až G4 a struna A A3 až A5.

Violoncello netransponuje: zapsaný tón je tón, který slyšíte. Jeho noty se píšou hlavně v basovém klíči, ale protože je rozsah tak velký, pro vyšší pasáže se používá tenorový klíč a pro velmi vysoké houslový. Hráči nemají rádi příliš časté střídání klíčů.

Pozor na jeden starý zvyk. Některé starší partitury zapisovaly vysoké tóny violoncella v houslovém klíči o oktávu výš, než skutečně znějí. Dnes se pro tento rozsah místo toho používá tenorový klíč.

Poslechněte si

• Čtyři prázdné struny: C2, G2, D3, A3Každý krok vyskočí o čistou kvintu. Všimněte si, jak zvuk směrem nahoru světlá.
• Nejhlubší struna, C2Poslechněte si plné, tmavé bzučení nejnižšího tónu, jaký violoncello zahraje na prázdné struně.
• A3 smyčcem nebo drnknutéStejný tón dvěma způsoby: hraný smyčcem drží, drnknutý lupne a dozní.
• A3 a A4 na struně APrázdná struna, pak přitisknutý tón o oktávu výš. Slyšíte, že má stejný písmenný název?

Historie a rodina

První violoncella se objevila v 16. století. Často měla pět strun a v souborech hlavně posilovala basovou linku. V italské Cremoně houslař Andrea Amati ustálil styl a stavební postupy houslové rodiny.

Jedno velmi staré violoncello, zvané „King“ (Král), je vzácný dochovaný nástroj z poloviny 16. století. Pravděpodobně vzniklo před královskou objednávkou pro francouzského krále Karla IX. z doby kolem roku 1561 a pomalováno bylo později. Původně to byl větší basový nástroj, později zmenšený na velikost dnešního violoncella. Dnes je v National Music Museum v Jižní Dakotě.

Raná violoncella byla velká: nejstarší měla korpus dlouhý asi 80 cm, víc než dnešní standard, a všech asi 25 violoncell známých z doby před rokem 1700 je velkých. Kolem roku 1660 byly vynalezeny struny opředené kovovým drátem a v Bologni takové struny možná violoncellu pomohly: kratší struna mohla být pořád dost napjatá a rychle reagovat. Stradivari se v roce 1700 rozhodl dělat violoncella menší a asi od roku 1707 používal model, kterému se dnes říká forma B.

V 17. století se violoncello s cembalem stalo standardní dvojicí pro hru basso continua, basové linky pod hudbou. V 17. a 18. století violoncello nahradilo basovou violu da gamba jako sólový nástroj a Haydn, Mozart a pozdější skladatelé mu svěřovali víc.

Ke slavné hudbě pro violoncello patří Bachových šest suit pro violoncello sólo, Beethovenových pět violoncellových sonát, koncerty Lala, Dvořáka, Saint-Saënse, Elgara a Barbera, sonáty Kodályho a Debussyho a Villa-Lobosovy Bachianas Brasileiras pro osm violoncell a soprán. Pablo Casals, Mstislav Rostropovič a Yo-Yo Ma patří k jeho nejznámějším hráčům.

Měnily se i struny. Ocelové struny se dál šířily, hlavně na violoncellu. V 50. letech 20. století používala většina mladých amerických studentů violoncella dvě ocelové a dvě střevové struny opředené stříbrem; později se většina hráčů střeva vzdala a jen několik si nechalo opředené střevové struny na třech spodních strunách. Blízký příbuzný, tenorové housle 16. až 18. století, měl velikost mezi violou a violoncellem.

1. 16. stol.
   Objevují se první violoncella, často pětistrunná, aby podporovala bas.
2. asi 1505–1577
   Léta života Andrey Amatiho z Cremony, který ustálil styl houslové rodiny.
3. Polovina 16. stol.
   Vzniká violoncello „King“, nejprve jako větší basový nástroj.
4. asi 1660
   Jsou vynalezeny struny opředené kovem.
5. 17. stol.
   Violoncello a cembalo se stávají standardní dvojicí continua.
6. 1700
   Stradivari se rozhoduje violoncello zmenšit.
7. asi 1707
   Stradivari začíná používat model forma B.
8. asi 1740
   Violoncellisté objevují, že struny může tisknout palec, a otevírají cestu palcové poloze.
9. 50. léta 20. stol.
   Většina mladých amerických studentů violoncella používá dvě ocelové a dvě střevové struny opředené stříbrem.

Začínáme a péče

Před hrou natřete kalafunou rovnoměrně celou délku žíní smyčce. Když dohrajete, vždy žíně povolte, než smyčec vrátíte do pouzdra.

Návod Yamahy říká, že violoncello je seřízené před odchodem z továrny, a pokud máte pocit, že potřebuje další seřízení, zaneste ho prodejci, protože některá seřízení vyžadují odborné dovednosti. Nezkoušejte ho upravovat sami.

• Chraňte violoncello před přímým sluncem, velmi horkými nebo studenými místy, vysokou či nízkou vlhkostí, prachem a silnými otřesy. Hlavně náhlé změny teploty mohou způsobit vážné poškození, proto ho nenechávejte dlouho v autě.
• Otírejte ho měkkým suchým hadříkem a v jeho blízkosti nestříkejte prostředky proti hmyzu.
• Struny měňte vždy jen po jedné. Když sundáte všechny čtyři, kobylka může spadnout a struník se uvolnit.
• Při ladění a výměně strun kontrolujte kobylku: stojí mezi zářezy obou f-otvorů, strana obrácená ke struníku je v pravém úhlu k vrchní desce a každá struna leží ve své drážce.
• Bodec je ostrý, takže s ním zacházejte opatrně, a zajišťovací šroub bodce pevně utáhněte, aby violoncello při hře nespadlo.
• Při ladění a výměně strun držte obličej dál od violoncella; struna, která náhle praskne, může poranit oči nebo obličej. Jemné ladičky nepovolujte ani neutahujte příliš, jinak můžete violoncello poškodit nebo se při hře objeví bzučivé zvuky.

Objevujte dál

• Smyčcové nástrojeStruna vytváří zvuk, když se chvěje. Zjistěte, jak fungují houslová rodina, kytary a harfy a proč stisknutí struny mění tón.
• HousleSeznamte se s houslemi: struny G D A E, jak smyčec s kalafunou udrží strunu zpívat, jak hrát a rozsah od G3.
• Akustická kytaraKlasická kytara s nylonovými strunami a folková kytara s ocelovými strunami: části, zdroj zvuku, hra a rozdíly.
• Elektrická kytaraElektrická kytara mění chvění strun na elektřinu pro zesilovač. Zjistěte, jak fungují snímače a proč zvuk zkresluje.
• BaskytaraNejhlouběji znějící člen rodiny kytar: jak fungují snímače, jak drnkat a mačkat struny, rozsah a historie.
• UkuleleČtyřstrunná kytarka z Madeiry a Havaje. Poznejte její části, proč struna G zní výš než C a jak zabrnkat akord.