Saxofon: části, jak vzniká zvuk a jak na něj hrát

Seznamte se se saxofonem

Saxofon je kovová trubice s kónickým vrtáním: uvnitř se směrem dolů rozšiřuje. Když foukáte, rozkmitá se plátek (tenký proužek rákosu) na hubičce a tam zvuk začíná.

Je z mosazi, tak proč není žesťový nástroj? Rodiny nástrojů se třídí podle toho, jak zvuk začíná. Hráči na žesťové nástroje rozechvívají rty; saxofon používá plátek, takže je to dřevěný dechový nástroj. Jeho zvuk se dobře mísí jak se žesťovými, tak s dřevěnými nástroji.

Saxofony mají několik velikostí. Čtyři nejběžnější jsou sopránový, altový, tenorový a barytonový. Alt je skoro vždy v ladění E♭, tenor skoro vždy v ladění B♭.

Alt vypadá jako písmeno J a jeho krk (krátká trubička, na které je hubička) je ohnutý skoro o 90 stupňů. Tenor je větší, má větší hubičku i plátek a jeho krk je zvlněně prohnutý. Většina sopránů je rovná a krk barytonu má nahoře smyčku.

Rodina

Dřevěné dechové nástroje (jednoduchý plátek)

Klasifikace

Hornbostel–Sachs 422.212: jazýčková píšťala s jednoduchým plátkem a kónickým vrtáním

Znějící rozsah

Alt D♭3 až A♭5 (tenor A♭2 až E♭5)

Klíč

Houslový klíč

Transpozice

Alt v E♭: zní o velkou sextu níž, než je zapsáno. Tenor v B♭: zní o velkou nonu níž

Velikost

Alt asi 70 cm vysoký; muzejní tenor měří asi 83 cm

Části saxofonu

Saxofon má asi 600 součástek ve čtyřech hlavních částech: krk, tělo, koleno a ozvučník. Trubice má dvacet několik tónových otvorů, ale vy máte jen deset prstů. Klapky a táhla umožňují jedním prstem zavírat otvory, které jsou daleko.

Všechen kov je mosaz, slitina mědi a zinku. I pozlacený nebo postříbřený saxofon je pod povrchem z mosazi.

Některé části jsou uvnitř nebo vzadu na nástroji, kde je obrázek nemůže ukázat; jejich čísla zhruba označují, kde jsou.

12345678910

1. 1
   Hubička mouthpiece

   Máte ji v ústech a drží plátek. Může být z plastu, dřeva nebo kovu a nasouvá se na korek na konci krku.

2. 2
   Plátek reed

   Zdroj zvuku. Plochou stranou leží na hubičce a otvírá a zavírá štěrbinu pro vzduch jako malý ventil.

3. 3
   Ligatura ligature

   Kovová objímka se šrouby, která drží plátek na hubičce. Kam ji nasadíte, mění to, jak plátek kmitá.

4. 4
   Krk (eska) neck

   Spojuje hubičku s tělem. Jeho konec je obalený korkem, aby hubička těsnila a ladění se dalo trochu upravit.

5. 5
   Oktávová klapka octave key

   Tiskne ji levý palec. Otevře maličký otvor, takže stejný hmat vyskočí o oktávu výš; jedna klapka přepíná mezi otvorem na krku a otvorem na těle.

6. 6
   Tělo body

   Hlavní kuželovitá trubice, na které jsou tónové otvory a klapky.

7. 7
   Klapky a polštářky keys and pads

   Klapky zakrývají otvory kulatými polštářky z plsti potažené kůží. Na altu má největší polštářek průměr 5 cm.

8. 8
   Opěrka palce thumb rest

   Pravý palec je pod ní a drží nástroj nahoře.

9. 9
   Koleno bow

   Ohyb ve tvaru U, který spojuje tělo s ozvučníkem. Skládá dlouhou trubici do tvaru, který se dá držet, a zvuk mění jen trochu.

10. 10
    Ozvučník bell

    Rozšířený konec trubice, svinutý z jednoho vějířovitého plechu mosazi a spájený.

Jak vzniká zvuk

Plátek funguje jako malá dvířka, která se otvírají a zavírají. Když foukáte, štěrbina mezi plátkem a hubičkou se znovu a znovu otvírá a zavírá a seká stálý proud vzduchu na obláčky. Ty rozechvějí vzduch uvnitř trubice. U nejhlubšího tónu altu, D♭3, se to děje asi 139krát za sekundu.

Když hrajete potichu, plátek se kývá jemně, takže zvuk je hladký a měkký. Když hrajete nahlas, kývá se tak daleko, že v každém kmitu udeří o hubičku a úplně ji zavře. Je to jako uříznout vlnám vršky: objeví se mnoho vyšších alikvótních tónů a zvuk se rozjasní.

Delší trubice dává hlubší tón. Otevřít tónový otvor je jako uříznout trubici na tom místě, takže tón stoupne. Každý půltón potřebuje trubici kratší asi o 6 %, takže na oktávu je třeba 12 otvorů. Otvory pro vysoké tóny jsou malé; otvory pro hluboké tóny jsou velké a velké potřebují klapky, aby se daly zakrýt.

V trubici ve tvaru kužele jsou všechny příčky žebříku alikvótních tónů: 1, 2, 3násobek nejnižší frekvence a tak dál. Druhá příčka je asi dvojnásobek první, takže když přeskočíte do druhého rejstříku, přistanete o oktávu výš. Klarinet má rovnou trubici ve tvaru válce; v jeho hlubokém rejstříku jsou hlavně liché příčky (1, 3, 5), takže skáče o duodecimu (oktávu a kvintu).

Oktávová klapka sama nový tón nevytvoří. Jako byste jemně přidrželi první příčku žebříku: otevře maličký otvor, který oslabí nejnižší rezonanci, takže převládne druhá. Ta nejnižší rezonance je v kuželu tak jako tak slabá, a proto se nejhlubší tóny těžko hrají potichu, ale snáz nahlas.

Zvuk saxofonu obsahuje liché i sudé alikvótní tóny, a to je jeden z důvodů, proč zní jinak než klarinet. Je také hlasitější než ostatní dřevěné dechové nástroje. Yamaha popisuje jeho zvuk jako velmi blízký lidskému hlasu, s nejširším dynamickým rozsahem ze všech dřevěných dechových nástrojů.

Vaše ústa a hrdlo jsou také prostor pro zvuk, trochu jako malá místnost, ve které některé tóny víc znějí. Výzkumníci zjistili, že profesionální hráči ve velmi vysokém rejstříku altissimo ladili silnou rezonanci úst těsně nad tónem, který chtěli zahrát. Amatérští hráči v této studii to nedělali a tóny altissimo zahrát nedokázali.

Zkuste to: najděte dvě papírové ruličky různé délky, třeba ruličku od papírových utěrek a ruličku od toaletního papíru. Jeden konec každé zakryjte dlaní, plácněte do ní a poslouchejte. Delší rulička dává hlubší zvuk, stejně jako saxofon zní hlouběji, když je zavřeno víc otvorů.

Jak hrát

Saxofon drží tři body: pravý palec pod opěrkou, horní zuby na hubičce a popruh na krk, který nese většinu váhy. Popruh nastavte tak, aby hubička právě dosáhla na rty a vy jste se nemuseli hrbit. Seďte nebo stůjte rovně, dívejte se dopředu a uvolněte se, nástroj mějte svisle před sebou, mírně nakloněný doprava.

Nátisk (jak tvarujete ústa): spodní ret překrývá spodní zuby jako polštářek, plátek leží na tomto rtu, horní zuby spočívají nahoře na hubičce a koutky úst se kolem ní uzavřou, jako byste říkali „ó“. Nekousejte. Hluboké otisky zubů na hubičce obvykle znamenají, že koušete.

Barva tónu, ladění i hlasitost začínají u dechu. Opírejte ho z břicha, aby měl vzduch stálou rychlost, místo abyste zvuk mačkali ústy. Tón začnete tak, že se jazykem dotknete plátku a pak ho pustíte, jako když pustíte dveře, které jste drželi zavřené.

Levý palec tiskne oktávovou klapku, když chcete do druhého rejstříku. Všechny saxofony mají v zásadě stejné hmaty: stejná zapsaná nota se na altu i tenoru hraje stejnými prsty, i když si na každou hubičku musíte trochu zvyknout.

Další techniky: growl znamená broukat nebo zpívat, zatímco foukáte, a zvuk je pak drsný. Trylek je rychlé střídání tónu s jeho horním sousedem. Slap znamená, že jazyk chytí plátek a odtáhne ho a pak ho nechá švihnout zpátky, takže vznikne perkusivní lusknutí. Ohýbání tónu a glissanda vznikají hlavně změnou tvaru vnitřku úst. Altissimo používá zvláštní hmaty a ladění úst, abyste se dostali nad zapsané F♯6.

Vibrato se učte, až máte stabilní nátisk, ruce, dech a tón, zhruba po jednom až dvou letech hraní. Čelist používejte jako pant a pohybujte jí jen nepatrně, aby tón lehce klesl a vrátil se. Nejvýš zhruba šestnáctinové noty při 72 až 76 dobách za minutu; rychlejší zní uspěchaně. Učitelé nedoporučují používat bránici ani třást nástrojem.

• Dlouhý tón (tenor)Rovný dlouhý tón bez vibrata na tenorovém saxofonu: v zápisu D5, znějící C4. Cvičení dlouhých tónů míří právě k této stabilitě.
• Vibrato na tenoruNejdřív rovný tón, pak stejný tón s vibratem čelistí, na tenorovém saxofonu (v zápisu D5, znějící C4). Poslouchejte hřejivé vlnění, které přidá.
• Krátký nasazovaný tón (tenor)Jazyk pustí plátek a vyskočí krátký tón, na tenorovém saxofonu: v zápisu D5, znějící C4.

Rozsah a zápis

Všechny saxofony v E♭ a B♭ čtou v houslovém klíči. Zapsaný rozsah sahá zhruba od B♭3 do F6 a mnoho altů a tenorů dosáhne i F♯6. Nad ním je rejstřík altissimo, který vyžaduje zvláštní cvik. Standardní rozsah je o něco menší než tři oktávy.

Saxofon je transponující nástroj: zapsaná nota a tón, který slyšíte, se liší. Dobré na tom je, že všechny velikosti mají stejné hmaty, takže když přejdete na jinou, nic se neučíte znovu. Alt zní o velkou sextu níž, než je zapsáno: zapsané C5 zní jako E♭4. Tenor zní o velkou nonu níž (oktávu a velkou sekundu): zapsané F4 zní jako E♭3.

Znějící rozsah altu je tedy D♭3 až A♭5 (asi 139 až 831 Hz) a tenoru A♭2 až E♭5 (asi 104 až 622 Hz). Aby hrál s klavírem ve znějící C dur, čte alt v A dur (3 křížky) a tenor v D dur (2 křížky).

Poslech

• Hluboký tón tenoru: B♭2Tenorový saxofon, v zápisu C4, znějící B♭2, blízko jeho nejhlubšího tónu. Poslouchejte hutný hluboký zvuk.
• Tenor s oktávovou klapkou: C4Tenorový saxofon, v zápisu D5, znějící C4. Tento tón používá oktávovou klapku: je ve druhém rejstříku.
• Vysoký tón tenoru: D5Tenorový saxofon, v zápisu E6, znějící D5, blízko horní hranice standardního zapsaného rozsahu (F6).
• Tenor zdola nahoruTentýž tenorový saxofon stoupá třemi rejstříky: znějící B♭2, C4, D5 (v zápisu C4, D5, E6).

Historie a rodina

Saxofon je jedním z mála rozšířených nástrojů, o kterých se ví, že je vynalezl jeden člověk, a nese jeho jméno: Adolphe Sax. Narodil se roku 1814 v belgickém Dinantu. Jeho otec byl také nástrojař a Sax studoval flétnu a klarinet na bruselské konzervatoři.

Proč ho vynalezl, se vypráví několikerým způsobem: aby zlepšil zvuk basklarinetu, z pokusů s nasazením hubičky s plátkem na žesťový nástroj, aby spojil přednosti dřevěných a žesťových nástrojů, nebo aby vytvořil nástroj podobný klarinetu, který se přefukuje do oktávy. Sestrojil ho kolem roku 1840, v Paříži ho předvedl roku 1842 a roku 1846 si ho nechal patentovat; patent zahrnoval 8 velikostí.

Francouzská armáda saxofon brzy přijala a rozšířil se do dalších zemí. Sax se deset let soudil se soupeři o své patenty a ve stáří byl chudý. Pařížská konzervatoř otevřela třídu saxofonu roku 1857 a učil v ní sám Sax.

V orchestru je Bizetova Arlésanka pravděpodobně jedním z prvních děl se saxofonem a Ravelovo Bolero má sóla tenorového a sopránového saxofonu. Ve Spojených státech se saxofon stal oblíbeným sólovým nástrojem v době první světové války a potom jedním z nejdůležitějších sólových nástrojů ve swingu a jazzu. K velkým jazzovým saxofonistům patří Coleman Hawkins, Lester Young, Charlie Parker, Sonny Rollins a John Coltrane.

Příbuzní: klarinet také používá jeden plátek, ale jeho trubice je válec, takže se přefukuje do duodecimy. Hoboj a fagot používají dvojitý plátek a mají také kónické trubice. Sax vynalezl i žesťové nástroje, například saxhorn, na které se hraje rozechvíváním rtů.

1. 1814
   Adolphe Sax se narodil v belgickém Dinantu.
2. kolem 1840
   Sax vytváří saxofon.
3. 1842
   12. června věnuje Berlioz Saxovi celý článek v Journal des Débats; téhož roku se Sax usazuje v Paříži a předvádí saxofon.
4. 1844
   Na francouzské průmyslové výstavě je předveden basový saxofon B♭.
5. 1846
   Sax si v Paříži patentuje saxofon; patent zahrnuje 8 velikostí.
6. 1857
   Pařížská konzervatoř otevírá třídu saxofonu, kterou vede Sax.
7. 1894
   Sax umírá v Paříži.
8. Polovina 20. let 20. století
   Běžná jazzová kapela má pět saxofonů.
9. 1928
   Saxofonista Johnny Hodges vstupuje do orchestru Duka Ellingtona.

Začátky a péče

Na první saxofon je alt dobrá volba: hraje se na něj snáz než na soprán, většinu jeho váhy nese popruh a snáz se o něj pečuje. Začněte se standardní hubičkou a plátkem kolem síly 2½ a cvičte dlouhé tóny a nátisk. Hubička a plátek k sobě musí pasovat, takže když si nejste jistí, zeptejte se v hudebninách.

Síla plátků se obvykle pohybuje od 2 do 5; nižší číslo znamená tenčí plátek. Plátky síly 2 a 2,5 snadno kmitají a znějí jasněji; 4 a 5 se rozfoukávají hůř a znějí hutněji a hřejivěji. Plátky se opotřebovávají: jeden obvykle vydrží asi jeden až dva týdny a když přejdete na nový, zvuk se změní; syntetické plátky (z pryskyřice) vydrží déle. Úzká hubička s příliš měkkým plátkem může způsobit, že se plátek přisaje k hubičce a zvuk se může náhle utnout.

• Před skládáním naneste trochu tuku na korky na korek na konci krku, kam se nasazuje hubička, a při skládání nemačkejte krk ani klapky.
• Po hraní sundejte plátek, vyčistěte hubičku malým protahovákem (dejte pozor, ať nepoškodíte její tenkou špičku) a pak osušte vnitřek krku.
• Se sundaným krkem spusťte protahovák ozvučníkem dovnitř a vytáhněte ho nahoře u těla, kde se nasazuje krk (soprán, alt a tenor; u barytonu je to jinak).
• Když je polštářek mokrý, vložte mezi polštářek a tónový otvor čisticí papírek a několikrát lehce stiskněte klapku, pak papírek posuňte a zopakujte to dvakrát nebo třikrát; papírek nevytahujte, dokud je klapka stisknutá.
• Každé 2–3 měsíce kápněte malou kapku oleje na klapky na oba konce os klapek a přebytek setřete; vrzající klapka znamená, že je čas.
• Klapky sami nerozebírejte. Když se hluboké tóny začnou hrát těžko, polštářek možná netěsní; nechte nástroj zkontrolovat v hudebninách.
• Špička hubičky je tenká a při pádu může prasknout nebo se odštípnout, což změní barvu tónu.

Objevujte dál

• Dřevěné dechové nástrojeDřevěné dechové nástroje vytvářejí zvuk chvějícím se vzduchem uvnitř trubice. Zjistěte, jak fungují flétny, plátky a otvory pro prsty.
• Příčná flétnaBez plátku: foukáte na hranu otvoru. Poznejte části flétny, jak vzniká její zvuk, jak na ni hrát a její rozsah.
• KlarinetJeden plátek se otvírá a zavírá jako malá dvířka a rozechvívá vzduch. Poznejte části, skok o duodecimu a hru.