Bicí souprava: části, jak zní a jak na ni hrát

Bicí souprava je tlukoucí srdce rocku, popu, jazzu a mnoha dalších stylů. Hraje na ni jeden člověk dvěma rukama a dvěma nohama a každá končetina má jiný úkol. Tady uvidíte, k čemu slouží každá část, jak bubny a činely vydávají zvuk a jak začít hrát.

Zkontrolováno 9. října 2026

V této lekci

Seznamte se s bicí soupravou

Bicí soupravě se česky často říká prostě bicí, anglicky drum kit, drum set nebo trap set. Je to „malá smíšená baterie bicích nástrojů, na kterou hraje jediný hudebník“: několik bubnů a několik činelů, na které hraje jeden člověk. Drží rytmus v rocku, popu, jazzu a mnoha dalších stylech.

Název trap set pochází z dávných časů. Bubeníci používali nejrůznější udělátka na zvukové efekty, anglicky contraptions, a to slovo se zkrátilo na traps.

Žádné pevné sestavení neexistuje. Yamaha říká, že kdyby se měla jmenovat základní souprava, byla by to pětidílná: velký buben, malý buben a tři tomy včetně kotle, a z činelů ride, crash a hi-hat. Někteří hráči přidávají druhý velký buben, další tomy nebo malé doplňky, třeba wood block.

V Hornbostel–Sachsově systému, kterým vědci třídí nástroje, jsou bubny membranofony: kmitá napnutá blána. Činely jsou idiofony: kmitá celý nástroj. Bicí souprava je tedy směsí obojího. Zajímavost: činel, který visí a udeří se do něj zvenku, patří do stejné skupiny jako zvon.

Rodina: Bicí nástroje
Klasifikace: Soubor membranofonů a idiofonů (Hornbostel–Sachs 211.212.11--111.242.121, revize MIMO)
Znějící rozsah: Žádný pevný rozsah: většina částí nemá jasnou výšku tónu
Klíč: Neutrální (bicí) klíč: dvě krátké svislé čárky
Transpozice: Není transponující nástroj
Velikosti (jeden příklad): Yamaha Stage Custom Birch, pětidílná: velký buben 22", malý buben 14", tomy 10" a 12", kotel 16"

Části bicí soupravy

Bubny v soupravě jsou v zásadě ze dřeva. Jen malý buben se vyrábí z mnoha materiálů, například ze dřeva nebo z kovu, aby si hráči mohli vybrat. Blány se dřív dělaly ze zvířecí kůže, ale dnes je většina z tenké plastové fólie.

Činely jsou z bronzu, slitiny mědi a cínu, někdy s trochou stříbra. SABIAN například vyrábí B20 z 80 % mědi a 20 % cínu se stopou stříbra. Obvyklé rozestavení jde od malých a vysokých vlevo od bubeníka k velkým a hlubokým vpravo. Jedinou výjimkou je ze všech největší buben, velký buben u bubeníkových nohou.

Některé části jsou uvnitř nebo vzadu na nástroji, kde je obrázek nemůže ukázat; jejich čísla zhruba označují, kde jsou.

Jak vzniká zvuk

Palička udeří do napnuté blány, blána se pohybuje nahoru a dolů a tlačí do vzduchu, a tak vzniká zvuk. Funguje to trochu jako gumička: čím víc ji napnete, tím vyšší zvuk. A čím větší buben, tím hlubší zvuk.

Ale blána nekmitá tak úhledně jako struna. Kmitá najednou mnoha způsoby a jejich frekvence nejsou celočíselné násobky té nejnižší; druhý způsob kmitání ideální blány má asi 1,59násobek frekvence prvního. Je to jako dav, ve kterém každý brouká jiný tón: poznáte, jestli dav zní vysoko nebo hluboko, ale nedokážete zazpívat jeden jasný tón. Proto bubny nemají jasnou výšku tónu, i když přesto znějí výš nebo hlouběji.

Většina bubnů v soupravě má dvě blány se vzduchem uzavřeným mezi nimi. Udeřte do horní blány a ta stlačí vzduch, vzduch zatlačí na spodní blánu a tento tlak putuje tam a zpět, dokud neodezní. Představte si dvě trampolíny spojené vzduchovým polštářem: skočíte na jednu a pohne se i druhá. Proto se pohyby obou blan objevují v párech, někdy jdou stejným směrem a někdy opačným.

Tajemství malého bubnu je vespod. Když udeříte do horní blány, spodní blána se rozechvěje a stále naráží na struník, který je k ní přitisknutý, a to přidá jasné šustění. Struník oddalte a buben zní úplně jinak. V pokusu Yamahy provázek, gumičky a celofán skoro nic nedělaly, zatímco nejblíž skutečnému struníku byl rybářský vlasec, protože struník potřebuje určitou váhu a pružnost.

Korpus funguje jako reprobedna, která zní spolu s blánami. Velký nebo hluboký korpus zní hutně a plně; malý nebo mělký zní jasně a lehce. Korpusy mají také malý vzduchový otvor. Bez něj je zvuk přiškrcený a u velkého bubnu otvor také změkčí zpětný ráz, který noha cítí, když se blána vyboulí a pruží zpátky.

Velký buben je mocný nástroj: v jednom pokusu vydal orchestrální velký buben ve špičce až 20 wattů akustického výkonu, víc než kterýkoli jiný nástroj v orchestru. Když se do něj udeří velmi silně, blána se na okamžik napne víc, takže zvuk začne asi o 10 % výš, skoro o celý tón, a pak sjede dolů, jak se kmitání zmenšuje.

Činel je tenký kovový talíř, a když se do něj udeří, celý talíř kmitá mnoha způsoby najednou. Ani tato kmitání nejsou celočíselné násobky, takže činel nemá jasnou výšku tónu. Vědci rozechvívali činely strojem na jediné frekvenci a pomalu přidávali sílu. Kmitání přecházelo od pravidelného ke stále neuspořádanějšímu, až se stalo chaotickým, a ten chaos zněl hodně jako činel silně udeřený paličkou. Tenké činely se do tohoto stavu dostanou snadno a podle výzkumníků právě to dává crashi jeho třpytivý zvuk.

Zkuste to: napněte přes misku potravinovou fólii a přidržte ji gumičkou. Ťukněte do ní hůlkou na jídlo. Pak fólii napněte víc nebo méně a poslouchejte: jde zvuk nahoru, nebo dolů? Dejte navrch pár zrnek rýže a ťukněte znovu; poskakující rýže ukazuje, jak blána kmitá.

Jak hrát

Stoličku nastavte tak, aby vaše pravá noha byla vsedě přímo před velkým bubnem. Uvolněte se, neseďte moc vzadu a váhu mějte uprostřed sedáku. Pravá noha patří na pedál velkého bubnu a levá na pedál hi-hatu. Většina bubeníků má ruce překřížené: pravá ruka na hi-hatu, levá na malém bubnu. Leváci se mohou křížení vyhnout a hrát na hi-hat levou rukou a na malý buben pravou.

Paličku držte zhruba ve čtvrtině až třetině její délky od konce; každá palička má bod rovnováhy, ve kterém se nejsnáz odráží. Sevřete ji mezi bříško palce a první článek ukazováčku a ostatní tři prsty nechte volně ležet. Paličku mějte v jedné linii s předloktím. Když držíte obě paličky stejně, říká se tomu souměrný úchop (matched grip); tradiční úchop je těžší.

Úder do bubnu je jako driblování s basketbalovým míčem: zatlačíte ho dolů a necháte ho, ať se sám vrátí nahoru. To je úder s odrazem, jeden z nejdůležitějších způsobů, jak hrát bez napětí. Yamaha říká, že správně není paličku pořád svírat, ale přidat sílu jen v okamžiku úderu, a proto i profesionálům občas palička vyletí. Než začnete, držte paličky v obráceném V se špičkami 2–3 cm nad středem blány, ne opřenými o ni, jinak budete dělat hluk dřív, než vůbec začnete.

Nohy mají dva hlavní styly. Heel-up znamená zvednout patu a šlapat celou nohou: snadno hrajete nahlas, těžko potichu. Heel-down znamená nechat patu dole a pracovat kotníkem: snadno hrajete potichu, těžko udržíte hlasitost.

Na ride hrajte špičkou paličky a na crash jejím ramenem, místem, kde palička zesílí. Malý buben má mnoho zvuků: úder do ráfku a blány zároveň je otevřený rimshot. U zavřeného rimshotu (cross-stick), který se používá v bossa nově a dalších stylech, držíte paličku palcem a ukazováčkem a do ráfku udeříte zadním koncem. V jazzu a baladách se místo paliček často používají metličky, které jsou mnohem tišší.

Bubeníci cvičí rudimenty, základní vzorce úderů. Percussive Arts Society (PAS) uvádí 40 mezinárodních rudimentů ve čtyřech skupinách: víření, paradiddly, flamy a dragy. Radí cvičit pomalu, pak rychle a pak znovu pomalu.

Pravá ruka hraje osminy na hi-hat, levá udeří do malého bubnu na 2 a 4, pravá noha kopne na 1 a 3. Jeden z nejjednodušších groovů.
Noty na hi-hatu jsou dvakrát hustší, šestnáctiny, takže groove působí živěji.
Když jsou činely přitisknuté k sobě, zvuk je krátký a sevřený; otevřete je a zní déle a hlasitěji.
Stejný groove s pravou rukou na činelu ride: každý úder je zřetelný a oddělený.
Velmi tiché údery do malého bubnu mezi těmi normálními. V zápisu pro bicí se značí závorkami kolem hlavičky noty.
Na konci části se groove zastaví a bubeník přejede z malého bubnu na vysoký tom a na kotel a pak přistane na crashi spolu s velkým bubnem.

Jak číst zápis pro bicí

Většina částí bicí soupravy nemá jasnou výšku tónu, takže není zapsaná výška, kterou by bylo třeba převádět na znějící. Souprava není transponující nástroj a nemá rozsah v obvyklém smyslu. Noty pro bicí se obvykle píšou s neutrálním klíčem, dvěma krátkými svislými čárkami, který říká, že každá linka nebo mezera znamená nástroj, ne výšku tónu.

Bubny mají kulaté vyplněné hlavičky not (●) a činely hlavičku ve tvaru ×, všechny s nožičkami. Žádné pevné pravidlo, který nástroj patří na kterou linku, neexistuje; Yamaha upozorňuje, že každý autor to dělá trochu jinak. Proto mívají party pro bicí legendu. Percussive Arts Society vydala Guide to Standardized Drumset Notation Normana Weinberga, aby lidem pomohla psát přehledné party pro bicí.

Tady je jedno běžné rozložení, z legendy jedné univerzity. Velký buben v první mezeře, kotel ve druhé mezeře, malý buben ve třetí mezeře, střední tom na čtvrté lince a malý tom ve čtvrté mezeře. S hlavičkami ×: hi-hat hraný paličkou na páté lince, ride v mezeře nad osnovou, crash na první pomocné lince nad osnovou a hi-hat hraný nohou v mezeře pod osnovou.

Ještě pár značek: + znamená zavřený nebo tlumený, o znamená otevřený a doznívající a závorky kolem hlavičky noty znamenají velmi tichou ghost note. RH, LH, RF a LF znamenají anglicky pravou ruku, levou ruku, pravou nohu a levou nohu. Někdy part říká jen „fill in“, takže break improvizujete, nebo jen „Bossa Nova“ s vlnovkou, takže hrajete vlastní groove bossa novy.

Jedno běžné rozložení. Bubny od nejhlubšího: velký buben, kotel, malý buben, střední tom, malý tom.

Činely mají hlavičky ×. Od nejhlubšího: hi-hat hraný nohou, hi-hat hraný paličkou, ride, crash.

Poslech

Čím větší buben, tím hlubší zvuk: velký buben, kotel, vysoký tom a pak malý buben se šustěním struníku.
Zavřený hi-hat je krátký, otevřený doznívá; ride je zřetelný úder po úderu; crash je jasné šplouchnutí, které rychle odezní.
Porovnejte úder do blány malého bubnu se suchým cvaknutím o ráfek.
Velký a malý buben tvoří páteř, hi-hat dělí dobu na menší kousky a crash označí začátek.

Historie a příbuzní

Než vznikla bicí souprava, na velký buben, malý buben a činely často hráli různí lidé. Časová osa firmy Vic Firth začíná rokem 1865, po americké občanské válce, kdy se bubeníci začali snažit zastat sami práci celé sekce bicích. Nejdřív přišlo double drumming: obě ruce hrály na velký a malý buben, bez nohou.

Bicí souprava se objevila ve Spojených státech na konci 19. století spolu s ragtimem a jazzem. Bubeník z New Orleans Edward „Dee Dee“ Chandler byl možná jedním z prvních, kdo hrál na velký buben jednoduchým nožním pedálem a přitom rukama na malý buben, a často se o něm vypráví jako o výchozím bodě; Smithsonian poznamenává, že jiní to dělali už před ním. Jediná jeho známá fotografie, z roku 1896 s kapelou Johna Robichaux, ukazuje v rohu pedál na velkém bubnu.

Roku 1909 si William F. Ludwig patentoval pružinový pedál pro velký buben. Spolehlivý a snadno přenosný pedál se stal pevnou součástí soupravy a ve 20. letech 20. století už byl standardem. Hi-hat vyrostl z dvojice prkének spojených pantem s malými činely, která stála na podlaze; hi-hat, jak ho známe, dostal podobu od konce 20. let zhruba do roku 1930.

Na začátku 20. století přidávali bubeníci do soupravy čínské bubny a zhruba ve 30. letech je vystřídaly tomy upevněné na stojanech. Gene Krupa spolupracoval s Avedisem Zildjianem na mnohem tenčích činelech a vznikly první činely crash a splash pro soupravu. Ve 30. a 40. letech přibyly další činely, mnoho udělátek na zvukové efekty zmizelo a vznikla moderní souprava.

Ve 40. letech přesunul Kenny Clarke hlavní udržování tempa na činel ride a na velkém a malém bubnu vkládal nečekané breaky, kterými odpovídal sólistovi. Plastové blány přišly v polovině 50. let: podle firmy Evans je vynalezl Chick Evans roku 1956, kdežto podle firmy Remo uvedla ona první úspěšnou syntetickou blánu roku 1957 a patent na ni získala roku 1960. Plastovým blánám nevadí vlhko ani teplota, takže se o ně pečuje snáz než o kůži.

Předkem malého bubnu je středověký evropský tabor. Větší tabory se hrály dvěma paličkami, struník se u nich přesunul na spodní blánu a staly se z nich vojenské bubny (side drum), které od 14. století pochodovaly se švýcarskou pěchotou spolu s píšťalami. Činely se do Evropy dostaly z osmanského Turecka v 18. století. Podle firmy Zildjian objevil roku 1618 Armén Avedis I. v Konstantinopoli tajný způsob zpracování slitiny a použil ho na výrobu činelů, a roku 1623 mu sultán dal jméno Zildjian, což znamená výrobce činelů. K příbuzným soupravy patří tympány, congy, bonga a indická tabla.

1618 / 1623
Avedis I. objevuje svůj způsob zpracování slitiny a dostává jméno Zildjian, „výrobce činelů“ (podle firmy Zildjian)
18. století
Činely se dostávají do Evropy z osmanského Turecka
1865
Po občanské válce začínají bubeníci sami zastávat celou sekci bicích (double drumming)
1896
Fotografie kapely ukazuje pedál na velkém bubnu Dee Dee Chandlera
1909
Ludwig si patentuje pružinový pedál pro velký buben
1927
Walberg a Auge uvádějí stojan Charleston, blízký dnešnímu hi-hatu
30. léta 20. století
Krupa a Zildjian vytvářejí první činely crash a splash pro soupravu
40. léta 20. století
Kenny Clarke přesouvá hlavní udržování tempa na činel ride
začátek 50. let 20. století
Louie Bellson staví do popředí dva velké bubny
1956–1957
Objevují se plastové blány (Evans a Remo to každá firma popisuje po svém)

Začátky a péče

Při výběru paliček Yamaha radí zamávat nejtenčím párem, pak nejtlustším, pak postupovat zpátky dolů a vybrat nejtlustší pár, který se vám ještě drží snadno. Tlustší paličky znějí mohutněji a hlasitěji. Většina paliček je dnes z ořechovce (hickory); javor je lehčí. Kulatá špička se dotýká blány stejně pod jakýmkoli úhlem, takže zní vyrovnaně a hodí se pro začátečníky; nylonové špičky se víc odrážejí a znějí ostřeji než dřevěné.

Doma můžete začít na cvičném padu. Yamaha doporučuje takový na stojanu, abyste mohli sedět a zároveň cvičit nohy, a říká, že její gumový pad je odolný; síťované pady se dají napínat, ale používáním se pomalu povolují a čas od času se musí vyměnit.

Bubny se obvykle neladí na do-re-mi. Každý buben ladíte, dokud pěkně nezní a nemá zvuk, jaký se vám líbí, se stejnou výškou po celém obvodu blány. Nejdřív utáhněte všechny šrouby prsty a pak je po troškách dotahujte ladicím klíčem do kříže, jako matice na kole auta, aby se blána nezvlnila.

Neexistuje jediný správný způsob, jak naladit obě blány; záleží na zvuku, který chcete. Yamaha říká, že dvě blány se stejným napětím znějí dlouho, ale nejsou moc hlasité; spodní blána volnější než horní dává kratší doznívání a výraznější úder, kdežto napjatější spodní blána dává hlasitější, delší zvuk.

Po hraní bubny otřete, hlavně kovové části, které mohou rezavět, a závity, které se mohou zadírat.
Blány se opotřebovávají. Povolte blánu: když vidíte důlky tam, kam dopadá palička, je čas ji vyměnit. Kdo hodně cvičí, mění blány zhruba každého půl roku. Napoprvé požádejte hudebniny nebo zkušeného bubeníka, aby vám to ukázal.
Struník se také opotřebovává: u hráčů, kteří hrají hodně, zhruba každého půl roku až rok. Jakmile se drátky začnou rozcházet, je už čas.
Novější činely mají průhlednou ochrannou vrstvu; stačí suchý, měkký hadřík. Když používáte leštidlo na činely, řiďte se jeho návodem, všechno ho setřete a nepřehánějte to: když vyleštíte drážky na povrchu, změní se zvuk.
Prasklý činel je nejlepší odnést do specializovaného obchodu; i po opravě bude znít trochu jinak.
Když vám paličky pořád vyletují z rukou, zkuste protiskluzovou pásku nebo vosk na paličky.

Zvuk klavíru: Salamander Grand Piano, autor Alexander Holm (CC BY 3.0).