Trubka: části, jak vzniká zvuk a jak na ni hrát

Trubka je žesťový nástroj s jasným, mocným zvukem. Nemá plátek ani struny: její zvuk začíná u vašich rtů. Tato stránka ukazuje její části, odkud se bere zvuk a jak na ni hrát.

Zkontrolováno 9. října 2026

V této lekci

Seznamte se s trubkou

Trubka je žesťový nástroj. Přitisknete rty k miskovitému nátrubku a rozechvějete je, a tím začne zvuk. Její tělo je jedna ohnutá kovová trubice, s nátrubkem na jednom konci, rozšiřujícím se ozvučníkem na druhém a třemi ventily s pružinami mezi nimi.

Narovnaná trubice trubky B♭ je dlouhá asi 1,4 až 1,5 metru. Většina z ní je válcová, to znamená, že má skoro stále stejnou šířku, jako brčko na pití, než se rozšíří do ozvučníku.

Trubky jsou v různých laděních. B♭ je zdaleka nejběžnější a C je možná druhá nejběžnější, používaná hlavně v orchestrech. Trubky v D, E♭ a dalších laděních jsou na zvláštní úkoly. Tato stránka je o trubce B♭.

Rodina: Žesťové nástroje
Klasifikace: Hornbostel–Sachs 423.233.1: ventilová trubka s krátkým vzduchovým sloupcem (pod 2 m)
Znějící rozsah: Při běžném použití asi E3 až B♭5; zkušení hráči jdou výš
Zapsaný rozsah: Asi F♯3 až C6
Klíč: Houslový klíč
Transpozice: Nástroj in B♭: zapsané C zní B♭ (o velkou sekundu níž)
Délka trubice: Po narovnání asi 1,4–1,5 m
Ventily: Tři

Části trubky

Trubka vypadá, jako by se ohýbala do všech stran, ale ve skutečnosti je to jedna trubice, která se vine od nátrubku k ozvučníku. Části níže jdou v pořadí, jak jimi proudí váš vzduch.

Odkud se bere zvuk

Vaše rty fungují jako maličká dvířka, která se velmi rychle otvírají a zavírají. Pokaždé, když se otevřou, vnikne dovnitř malý obláček vzduchu a vzduch v trubici se začne chvět. Samotné rty jen bzučí; trubka si z toho bzučení vybere určité tóny a pošle je ven ozvučníkem.

Trubice dokáže stabilně udržet jen určitou sadu tónů, které se říká alikvótní (harmonická) řada: žebřík tónů od hlubokých po vysoké, jehož příčky jsou čím výš, tím blíž u sebe. Obyčejný válec uzavřený na jednom konci by dával jen příčky 1, 3, 5, 7 a tak dál, jako žebřík, kterému chybí polovina příček. Nátrubek a ozvučník trubky mění tvar trubice tak, že se druhá a vyšší rezonance srovnají jako 2, 3, 4, 5… a žebřík je úplný.

Představte si ozvučník jako rampu, která se pomalu rozšiřuje. Hluboké tóny mají dlouhé vlny a odrazí se dřív, než dojdou na úplný konec ozvučníku, jako by byla trubice o něco kratší. To srovná hluboké rezonance do řady. Ozvučník také pouští vysoké zvuky ven do místnosti.

Bez stisknutých ventilů mají zapsané C4, G4 a C5 úplně stejný hmat. Liší se jen vaše rty. Rty mohou stát vždy jen na jedné příčce žebříku: nechte je kmitat pomaleji, abyste sestoupili, a rychleji, abyste vystoupili.

Mezi příčkami žebříku jsou mezery a ventily je vyplňují, trochu jako když k zahradní hadici připojíte další kus. Ventil 1 sníží tón o celý tón, ventil 2 o půltón a ventil 3 o tón a půl (malou tercii). Podle Yamahy přidají tři smyčky asi 160, 70 a 270 mm. Dohromady mohou tři ventily snížit tón až o šest půltónů, takže spolu se stupni alikvótní řady zahrajete každý půltón.

Aby tón klesl o půltón, musí být trubice delší asi o 6 %, takže to funguje jako sleva v procentech: čím delší trubice už je, tím víc délky potřebujete. Proto kombinace ventilů vycházejí příliš vysoko, nejhůř když je ve hře ventil 3. Hráči vysunou snižec 1. nebo 3. ventilu nebo tón upraví rty, aby ho vrátili do ladění.

Když hrajete potichu, rty se nestihnou úplně zavřít, takže zvuk je kulatější. Když hrajete nahlas, rty se v každém kmitu zaklapnou, přidají spoustu vysokých alikvótních tónů a zvuk je jasný a ostrý. Od tichého k hlasitému stoupne nejnižší harmonický tón jen asi o 8 dB, zatímco 9. a vyšší harmonické tóny stoupnou o víc než 45 dB. Je to jako tleskání: jemné tlesknutí je tupé, silné je ostré prásknutí.

Zkuste to: jemně zavřete rty a foukejte tak, aby bzučely. Uvolněte je, pak trochu napněte koutky úst a poslouchejte, jak bzučení stoupá. Potom stočte list papíru do ruličky, bzučte do jednoho konce a poslouchejte, jak se zvuk změní.

Jak hrát

Trubku držte pevně levou rukou: prsteníček v kroužku snižce 3. ventilu a ostatní prsty obejmou pouzdra ventilů. Je-li na snižci 1. ventilu kroužek pro palec, patří tam levý palec. Pravá ruka leží lehce: palec pod vstupní trubicí mezi ventily 1 a 2 a ukazováček, prostředníček a prsteníček na ventilech 1, 2 a 3. Ramena mějte uvolněná.

Pravý malíček nechte volně nad kroužkem na vstupní trubici, místo abyste ho do něj zaháknuli. Když si tím prstem přitahujete trubku k obličeji, tlak nahrazuje dobré nastavení rtů.

Zhluboka se nadechněte, jemně zavřete rty a rovnoměrně vydechujte, aniž byste nafukovali tváře. Začněte se samotným nátrubkem: když rty bzučí, děláte to správně. Při hraní netiskněte nátrubek silně na rty.

Tón můžete měnit třemi způsoby: měnit alikvótní tón tím, že rty kmitají rychleji nebo pomaleji (Yamaha cvičí hluboký, střední a vysoký rejstřík na „tó“, „té“ a „tí“); tisknout ventily, a tím měnit délku trubice; a snižci a rty upravovat ladění.

Při legatu další tón nenasazujete jazykem; vzduch do něj plyne rovnou. Retní legato přechází mezi sousedními alikvótními tóny jen rty, beze změny hmatu; rychlé střídání tam a zpátky je retní trylek.

Dvojitý jazyk („ta-ka“) a trojitý jazyk („ta-ta-ka“ nebo „ta-ka-ta“) dávají velmi rychle opakované tóny. Frullato znamená rolovat „rrr“, zatímco foukáte, a zní drsně a vrčivě. Jazzový shake je velmi rychlé retní legato mezi zapsaným tónem a nejbližším vyšším alikvótním tónem.

Dejte špičku jazyka těsně za horní přední zuby a pusťte vzduch, jako byste říkali „tů“. Každý tón tak má zřetelný začátek. Tento krátký tón zní D5 (v zápisu E5).
Čím rychleji rty kmitají, tím vyšší je tón. Poslouchejte od hlubokého rejstříku (znějící A3) přes střední (B♭4) až po velmi vysoký (C6).
Dusítko vložené do ozvučníku zhorší, jak ozvučník posílá zvuk ven, a barva tónu se změní. Nejdřív otevřený tón, pak stejný tón s dusítkem Harmon.
Vibrato je jednou z technik hry na trubku. Nejdřív rovný dlouhý tón, pak stejný tón s vibratem.

Rozsah a zápis

Noty pro trubku se píšou v houslovém klíči. Trubka B♭ je transponující nástroj: zapsaná nota je o velkou sekundu (dva půltóny) výš než tón, který slyšíte. Snadno si to zapamatujete: zapsané C zní B♭.

Například zapsané C5 zní B♭4 a zapsané C4 (otevřený 2. harmonický tón) zní B♭3. Obráceně: když klavír hraje C, musí trubka B♭ číst zapsané D, aby zněla stejně. Trubka C netransponuje: zní tak, jak je zapsáno.

Při běžném použití zní trubka B♭ asi od E3 do B♭5, což je v zápisu F♯3 až C6. Nejhlubší tón používá všechny tři ventily: zapsané F♯ pod houslovou osnovou zní E3. Mnoho profesionálních hráčů dokáže horní hranici výrazně posunout výš.

Pod nejhlubším tónem jsou „pedálové tóny“. Neodpovídají běžným rezonancím trubky, ale dobří hráči je přesto dokážou rozeznít.

Zapsáno

Zní

Trubka B♭: zapsané C5 a C4 znějí jako B♭4 a B♭3.

E3 – B♭5

Poslech

Tady dole zní trubka tmavěji a hutněji.
Tón, který zahrajete bez stisknutých ventilů. Poslouchejte typický jasný zvuk trubky.
Celý tón nad horní hranicí běžného rozsahu (v zápisu C6). Poslechněte si, jak jasný je vysoký rejstřík.
Stejné B♭4 dvakrát. Porovnejte, jak se barva tónu změní s dusítkem.
Poslouchejte zřetelný začátek, který tónu dá jazyk.

Historie a rodina

Předkové trubky sahají tisíce let do minulosti. Lidé na všech kontinentech je vyráběli ze dřeva, bambusu, kůry, hlíny, kostí a kovu a předpokládá se, že se používaly při náboženských a magických obřadech. Kovové trubky existovaly v Egyptě ve 2. tisíciletí př. n. l. jako malé obřadní nebo vojenské nástroje, které hrály jen jeden nebo dva tóny. V Tutanchamonově hrobce byly dvě trubky, které pocházejí nejpozději z roku 1323 př. n. l.

Staří Řekové a Římané používali trubky k vojenským signálům; teprve ve středověku se trubka stala důležitým hudebním nástrojem. Středověká rovná trubka byla dlouhá skoro 2 m. Kolem roku 1400 byla trubice ohnuta do tvaru S a kolem roku 1500 se z ní stala dlouhá smyčka, jakou známe dnes.

Tyto trubky neměly ventily. Říká se jim přirozené trubky a mohly hrát jen tóny alikvótní řady. Kolem roku 1600 už dvorní trubači dokázali hrát melodie ve vysokém rejstříku „clarino“ a mohli změnit ladění tím, že přidali další kus trubice, kterému se říká nástrčka. Roku 1638 vydal G. Fantini první tištěnou školu hry na trubku.

Aby se dal hrát každý půltón, přidal Anton Weidinger, trubač vídeňského dvorního orchestru, na trubici klapky. Haydn a Hummel napsali koncerty pro tuto klapkovou trubku, která se po roce 1801 stala oblíbenou v Rakousku a Itálii. Ventily změnily všechno: kolem roku 1815 je v Berlíně představili Heinrich Stölzel a Friedrich Blühmel a ve 20. letech 19. století se objevily ventilové trubky. Pístový ventil Périnet, patentovaný v Paříži roku 1838, Stölzelův návrh dále rozvinul. Od poloviny 19. století se hlavními trubkami staly trubky B♭ a C.

Kornet se objevil ve 20. letech 19. století; má hlubší nátrubek a hřejivější zvuk. Raný jazz používal kornet a Louis Armstrong na něm začínal, než roku 1926 nadobro přešel na trubku. Mezi další příbuzné patří křídlovka, pikolová trubka, kapesní trubka a trubka s otáčivými ventily. Kolem roku 1890 vyrobil Victor Mahillon v Belgii „bachovskou trubku“ v D pro vysoké trubkové party u Bacha a Händela.

2. tisíciletí př. n. l.
Kovové trubky v Egyptě hrají jeden nebo dva tóny
nejpozději 1323 př. n. l.
Dvě trubky uloženy do Tutanchamonovy hrobky
kolem 1400
Rovná trubice je ohnuta do tvaru S
kolem 1500
Trubka získává tvar dlouhé smyčky
kolem 1600
Dvorní trubači hrají melodie ve vysokém rejstříku clarino
1638
Fantini vydává první tištěnou školu hry na trubku
po 1801
Klapková trubka se stává oblíbenou v Rakousku a Itálii
kolem 1815
Stölzel a Blühmel v Berlíně představují ventily
20. léta 19. století
Objevují se ventilové trubky a kornet
1838
V Paříži je patentován pístový ventil Périnet
kolem 1890
Mahillon vyrábí „bachovskou trubku“ v D
1926
Louis Armstrong nadobro přechází z kornetu na trubku

Začátky a péče

Podle jednoho názoru mohou mladí hráči začít na kornetu: vzdálenost od nátrubku k ozvučníku je kratší, takže ruce jsou blíž k obličeji a držení je méně neohrabané. Když se vám běžná trubka zdá moc velká, může se vám lépe hrát na kapesní trubku, ale některé modely mají menší ozvučník nebo užší menzuru.

Na začátku se vyhněte nafukování tváří, příliš silnému tlačení nátrubku na rty, nasazování nátrubku daleko do strany a přitahování trubky k obličeji malíčkem. Další častou chybou je předpoklad, že nástroj přijde z továrny dokonale naladěný.

Při hraní se uvnitř trubic sbírá voda. Když zůstane ve snižci dlouho, může kov pomalu rozleptávat, takže ji po každém hraní vylijte.

Po hraní podržte příslušný ventil stisknutý a vytáhněte snižec, abyste vylili vodu. Když se ozve „lupnutí“, udělali jste to špatně.
Vypusťte vodu vylévací klapkou a pak čisticím protahovákem odstraňte vodu a nečistoty z vnitřku trubic.
Olejování ventilů: odšroubujte víčko, pomalu vytáhněte ventil do poloviny, aniž byste jím otočili, kápněte 2–3 kapky oleje na ventily, víčko zase našroubujte a ventil dvakrát nebo třikrát stiskněte nahoru a dolů.
Než trubku uložíte do pouzdra, lehce ji otřete zvenku leštící utěrkou.
Ventily se mohou začít zadrhávat, když nejsou správně naolejované, takže je pravidelně čistěte a olejujte.
Postříbření tmavne, i když ho otíráte každý den. Je to přirozená reakce se sírou ve vzduchu a v potu a hraní neovlivňuje.
Většina dusítek způsobí, že trubka hraje výš, a některá níž. Naučte se, jak každé vaše dusítko ovlivňuje ladění: během pauz upravte hlavní ladicí snižec, a když není čas, použijte snižce ventilů nebo rty.

Zvuk klavíru: Salamander Grand Piano, autor Alexander Holm (CC BY 3.0).