Klarinet: z čeho se skládá, jak zní a jak na něj hrát

Seznamte se s klarinetem

Klarinet patří do rodiny dřevěných dechových nástrojů. Na hubičce leží plátek a tělo je trubice, která má po celé délce skoro stejnou šířku, tedy válec. Klapky a tónové otvory podél trubice mění tón.

Klarinet je ve skutečnosti celá rodina. Nejvíc se používá klarinet B♭, dlouhý asi 66 cm. Orchestry potřebují i klarinet A, dlouhý asi 71 cm, který má stejné hmaty a stejnou hubičku. Malý klarinet E♭ je dlouhý asi 49 cm a zní o kvartu výš než klarinet B♭, zatímco basklarinet je zhruba dvakrát větší a zní o oktávu níž.

Každý z nich zní trochu jinak. Klarinet B♭ má lesklý, jasný, plný a čistý zvuk. Klarinet A je měkčí a méně průrazný. Klarinet C je jasnější, chladnější a tvrdší a dnes se používá jen zřídka.

Rodina

Dřevěné dechové nástroje (jednoduchý plátek)

Typ

Hornbostel–Sachs 422.211.2: jednoduchý plátek, válcová trubice, prstové otvory

Znějící rozsah

D3 až B♭6 (v zápisu E3 až C7)

Klíč

Houslový klíč

Transpozice

Klarinet B♭: zní o velkou sekundu (celý tón) níž, než je zapsáno

Běžné velikosti

B♭ asi 66 cm; A asi 71 cm

Části klarinetu

Klarinet se rozkládá na pět dílů: hubičku, soudek, horní díl, dolní díl a ozvučník. Před hrou je jeden po druhém spojíte a pak nasadíte plátek.

Tělo se vyrábí z afrického ebenu (grenadilu), z tvrdé pryže nebo z kovu; grenadil je dnes nejběžnější dřevo na klarinety. Klarinety se vyrábějí i z pryskyřice ABS, plastu, který je velmi odolný a dobře snáší změny vlhkosti.

Některé části jsou uvnitř nebo vzadu na nástroji, kde je obrázek nemůže ukázat; jejich čísla zhruba označují, kde jsou.

123456789

1. 1
   Plátek reed

   Tenká destička z rákosu (Arundo donax). Je to vypínač zvuku: když na něj foukáte, velmi rychle se otvírá a zavírá.

2. 2
   Ligatura ligature

   Objímka, která drží plátek na hubičce. Nejdřív položte plátek na místo a srovnejte ligaturu, teprve pak ji utáhněte.

3. 3
   Hubička mouthpiece

   Špička ve tvaru zobáku, kterou máte v ústech, vyrobená z tvrdé pryže (ebonitu) nebo ze dřeva kokus.

4. 4
   Soudek barrel

   Krátký díl pod hubičkou, vyboulený jako malý soudek. Spojuje hubičku s horním dílem.

5. 5
   Korky čepů tenon cork

   Korkové kroužky na každém dílu v místech, kde se díly zasouvají do sebe. Před skládáním je trochu namažte; korek se opotřebovává a je třeba ho měnit každý rok nebo dva.

6. 6
   Horní díl upper joint

   Díl, na který hraje levá ruka. Má přefukovací (duodecimovou) klapku, kterou tiskne levý palec a díky které tón vyskočí o duodecimu.

7. 7
   Tónové otvory a klapky tone holes & keywork

   Podél těla vede asi 24 tónových otvorů. Standardní klarinet Boehmova systému má 17 klapek a 6 kroužků; klapky jsou z alpaky, mosazi, stříbra nebo zlata.

8. 8
   Dolní díl lower joint

   Díl, na který hraje pravá ruka. Vzadu je opěrka palce, na které pravý palec drží celý nástroj.

9. 9
   Ozvučník bell

   Rozšířený konec. Pomáhá zvuku dostat se z trubice ven a u nejhlubších tónů funguje jako kus trubice navíc.

Odkud se bere zvuk

Když hrajete, foukáte vzduch, který má jen o trochu vyšší tlak než vzduch kolem vás, asi o 3 %. Plátek funguje jako malá dvířka, která se sama kývají: váš dech ho tlačí k hubičce a zužuje štěrbinu. Plátek kmitá mezi otevřeno a zavřeno tak rychle, že se stálý proud vzduchu mění v rychlé obláčky, a toto chvění je zvuk.

Když foukáte dost silně, plátek se úplně přitlačí a vzduch vůbec neprojde. Je to jako zmáčknout zahradní hadici naplocho: voda přestane téct. Proto když vysoký tón nechce vyjít, často nejde o nedostatek vzduchu.

Konec u hubičky je plátkem skoro uzavřený a konec s ozvučníkem je otevřený, takže se klarinet chová jako trubice uzavřená na jednom konci a otevřená na druhém. V takové trubici je nejdelší zvuková vlna asi čtyřikrát delší než trubice, trochu jako dlouhé švihadlo, na které se vejde jen jeden velký pomalý oblouk. Tato nejdelší vlna dává nejhlubší tón: znějící D3 (v zápisu E3).

Každý hudební tón v sobě skrývá řadu tišších, vyšších tónů, kterým se říká alikvótní tóny. U hlubokých tónů klarinetu jsou 1., 3. a 5. člen této řady (ty liché) zvlášť silné a sudé jsou slabé, jako hřeben, kterému je každý druhý zub zkrácený. Proto hluboký rejstřík zní dutě. Zhruba uprostřed (krční tóny) mají sudé členy větší váhu, a jakmile je přefukovací klapka otevřená, rozdíl skoro zmizí, takže zvuk je jasný a čistý.

Stisknutí přefukovací klapky otevře malý otvor asi v jedné třetině uzavřené části trubice. Tón pak vyskočí na trojnásobnou frekvenci: o duodecimu výš, což je oktáva a čistá kvinta. Představte si švihadlo, které někdo lehce přidrží prsty v jedné třetině délky, takže se točí ve třech obloucích místo v jednom.

Když začnete u ozvučníku, každý otvor, který otevřete, posune kmitající část blíž k hubičce, jako byste trubici zkrátili asi o 6 %, a tón stoupne o půltón.

Krční tóny mají v trubici jen dvě rezonance, které spolu dobře ladí, takže se snáz rozladí a znějí trochu slaběji a matněji. Ve slavném glissandu nahoru, kterým začíná Rhapsody in Blue, si mistři ladí rezonanci v ústech tak, aby byla stejně silná jako rezonance trubice nebo silnější, a to v poslední oktávě (v zápisu C5 až C6, znějící B♭4 až B♭5). Je to trochu jako měnit tvar úst, abyste změnili tón, když pískáte.

Zkuste to: v části „Poslech“ níže přehrajte B♭3 a pak F5. Na klarinetu mají stejný hmat; jediný rozdíl je přefukovací klapka. Teď počítejte na klaviatuře nahoru od B♭3: F5 není jen o oktávu výš (to by bylo B♭4), pokračujete až k dalšímu F. To je duodecima.

Jak hrát

Ramena mějte uvolněná a prsty jemně zaoblené. Klarinet drží jen pravý palec, opřený pod opěrkou v přirozeném tvaru písmene C; nenechávejte ho prohnutý dozadu. Dívejte se rovně dopředu a nenafukujte tváře. Úhel mezi klarinetem a tělem mění barvu tónu: menší úhel zní soustředěněji, ale spodní ret pak může tlačit příliš.

Nejběžnější způsob, jak tvarovat ústa, je jednoduchý nátisk: spodní ret jemně překrývá spodní zuby a horní zuby pevně spočívají na hubičce. Vezměte do úst akorát tolik hubičky, kolik je třeba, jako u brčka: příliš málo a tón jde těžko ven, příliš mnoho a tón se rozpadá. Někteří hráči místo toho používají dvojitý nátisk, kdy spodní ret překrývá spodní zuby a horní ret horní zuby. Někteří učitelé začínají s dvojitým nátiskem a přejdou na jednoduchý, až je stabilní.

Prsty zakrývají a odkrývají tónové otvory a kroužkové klapky, a tím mění délku trubice. Stiskněte levým palcem přefukovací klapku a stejný hmat zazní o duodecimu výš: zapsané C4 se změní v zapsané G5 (znějící B♭3 se změní v F5). U úplně nejvyšších tónů slouží jako přefukovací otvor i otvor pod prvním prstem levé ruky.

Když chcete tón ohnout, změňte polohu jazyka (čím blíž je střed jazyka k plátku, tím je tón nižší), ne spuštěním čelisti. Tón klarinetu se dá ohnout jen dolů: v hlubokém rejstříku asi o čtvrttón a ve středním až zhruba o půltón. U vysokých tónů nekousejte, protože to plátek přiškrtí; učitelé radí místo toho tlačit klarinet pravým palcem nahoru a bradu směřovat dolů.

Je toho mnohem víc k objevování. Legato mění tóny jen prsty, bez jazyka, a vázané skoky o tercii až sextu jsou pro klarinet typické. Trylek nebo tremolo rychle střídá dva tóny; glissando klouže díky částečnému zakrývání otvorů nebo změnám hmatů; frullato znamená rolovat R, zatímco foukáte; multifonické tóny používají zvláštní hmaty, aby zazněly dva nebo více tónů najednou. Dvojitý a trojitý jazyk se používá jen zřídka, protože jazyku překáží plátek.

• Nasazení jazykemLehce se dotkněte špičkou jazyka špičky plátku a říkejte spíš „da“ než „ta“, aby každý tón začal zřetelně. Tady krátké nasazované tóny na znějícím F4 (v zápisu G4).
• Přefukovací klapka: o duodecimu výšStejný hmat bez přefukovací klapky a s ní: znějící B♭3 (v zápisu C4), pak F5 (v zápisu G5).
• Všechny otvory zavřené: nejhlubší tónKdyž jsou zakryté všechny otvory, zní celá trubice a dává nejhlubší tón, znějící D3 (v zápisu E3).

Rozsah a zápis

Noty pro klarinet se píšou v houslovém klíči. Klarinet B♭ je transponující nástroj: to, co slyšíte, je o celý tón (velkou sekundu) níž, než je zapsáno. Zapsané C4 tedy zní jako B♭3 a zapsané D4 zní jako C4.

Klarinet B♭ se zapisuje od E3 do C7 a zní od D3 do B♭6; v orchestru obvykle nejde výš než ke znějícímu G6. Ostatní členové rodiny transponují jinak: klarinet A zní o malou tercii níž, než je zapsáno, a klarinet E♭ o malou tercii výš. Basklarinet zní o velkou nonu níž, když se zapisuje v houslovém klíči, a o velkou sekundu níž v basovém klíči, a sahá až dolů ke znějícímu B♭1.

Rozsah se dělí na rejstříky s různou barvou (znějící výška, zápis v závorce): hluboký rejstřík chalumeau D3–E4 (E3–F♯4) je tmavý, plný, měkký a hřejivý; krční rejstřík F4–A♭4 (G4–B♭4) je trochu slabší a matnější; klarinetový rejstřík (clarino) A4–F6 (B4–G6) je jasný, lesklý a soustředěný; nejvyšší tóny G♯6–B♭6 (A♯6–C7) jsou pronikavé a ostré.

Poslech

• Nejhlubší tón, D3 (v zápisu E3)Tmavý, dutý hluboký tón. V hlubokém rejstříku jsou liché alikvótní tóny zvlášť silné.
• Duodecima jednou klapkouZnějící B♭3 (v zápisu C4), pak F5 (v zápisu G5): stejný hmat a k tomu přefukovací klapka. Tón vyskočí o duodecimu a barva se rozjasní.
• Krční tón, F4 (v zápisu G4)Krátké nasazované tóny v krčním rejstříku. Poslouchejte lehčí, trochu matnější zvuk.
• Vysoko a jasně, D6 (v zápisu E6)Tón v klarinetovém rejstříku: jasný, lesklý a soustředěný.

Historie a rodina

Klarinet vyrostl z chalumeau, nástroje s jednoduchým plátkem, který měl obvykle 8 prstových otvorů a rozsah jen asi jedné oktávy. Hrál skoro jen hluboké tóny.

Kolem roku 1700, na začátku 18. století, přidala norimberská rodina Dennerů k chalumeau dvě klapky. Zásluha se obvykle připisuje otci, Johannu Christophu Dennerovi (1655–1707), který je všeobecně považován za vynálezce klarinetu. Název klarinet znamená „malá trubka“, možná kvůli jeho jasným vysokým tónům. Dvouklapkové klarinety se používaly zhruba do roku 1770.

Klarinet se do orchestru dostal jako poslední z dřevěných dechových nástrojů, v období vídeňského klasicismu ve druhé polovině 18. století. Roku 1791 napsal Mozart Koncert pro klarinet A dur, KV 622, pro klarinetistu Antona Stadlera; dokončil ho 7. října a poprvé zazněl v Praze 16. října. Byl napsán pro basetklarinet, který sahal o čtyři půltóny níž. Původní rukopis se ztratil a dochované verze upravují sólový part tak, aby ho mohl hrát běžný klarinet A.

Roku 1812 představil Iwan Müller klarinet se třinácti klapkami, milník pro veškerou moderní klapkovou mechaniku klarinetu, a po něm se opěrka palce stala standardem.

Na začátku 40. let 19. století si pařížský klarinetista Hyacinthe Klosé a nástrojař Louis-Auguste Buffet vypůjčili kroužkové klapky, které Theobald Boehm vynalezl pro flétnu, a roku 1844 svůj klarinet patentovali. Říká se mu Boehmův systém kvůli Boehmově myšlence, ale sám Boehm ho nenavrhl. Boehmův systém je dnes nejrozšířenější na světě; německy mluvící země používají 22klapkový Oehlerův systém, který Oskar Oehler vyvinul roku 1900.

Roku 1838 sestrojil Adolphe Sax basklarinet s velkými klapkami a rovným tělem, takový, jaký se používá dnes. Rhapsody in Blue poprvé zazněla v New Yorku 12. února 1924. Její začátek byl zapsaný jako rychlá stupnice, ale klarinetista Ross Gorman ho na zkoušce z legrace zahrál jako dlouhé glissando; Gershwinovi se to líbilo a glissando zůstalo.

1. Kolem roku 1700
   Norimberská rodina Dennerů přidává k chalumeau dvě klapky
2. 1791
   Mozart dokončuje Koncert pro klarinet KV 622 pro Antona Stadlera
3. 1812
   Třináctiklapkový klarinet Iwana Müllera
4. 1838
   Rovný basklarinet Adolpha Saxe
5. 1844
   Klosé a Buffet patentují klarinet Boehmova systému
6. 1900
   22klapkový klarinet německého systému Oskara Oehlera
7. 1924
   Rhapsody in Blue začíná klarinetovým glissandem

Začátky a péče

Klarinet B♭ se používá nejvíc: v sólové hře, v symfonických i v dechových orchestrech. Plastový klarinet (z pryskyřice ABS) je velmi odolný a nevadí mu změny vlhkosti; dřevěný může prasknout, když se teplota nebo vlhkost náhle změní. Někteří učitelé radí, že když máte ruce ještě malé a slabé, můžete déle zůstat u menšího klarinetu E♭, místo abyste hráli na klarinet B♭ s podpěrou.

Plátky mají čísla síly a většina žáků začíná na 2,5. Při výběru je všechny namočte a zkoušejte jeden po druhém a vyberte ty, které snadno odpovídají bez velké námahy; zpočátku požádejte někoho, kdo hraje, aby vybral nejlepší a nejhorší, a pak je zkuste sami, abyste rozdíl ucítili. Když se dostanete k vysokému G a výš a tón nechce vyjít a není slyšet ani vzduch, plátek se úplně zavírá a víc vzduchu nepomůže; zkuste plátek o půl čísla tvrdší. Když vzduch slyšet je, máte nejspíš v ústech málo hubičky.

Dřevěný klarinet potřebuje nejvíc péče v zimě. Když se studený klarinet náhle naplní dechem o teplotě asi 36–37 °C, vnitřek se ohřeje, zatímco vnějšek je pořád studený, a může prasknout, tak jako studená sklenice může prasknout, když do ní nalijete horkou vodu. Nejsnáz praská horní díl u hubičky. Před hrou klarinet zahřejte pod kabátem nebo u těla, až má skoro pokojovou teplotu. Občas ho prohlédněte, jestli nemá praskliny, a s každou prasklinou rychle zajděte do opravny, protože praskliny se pomalu šíří.

• Před skládáním naneste na korky čepů trochu tuku na korky a přebytek setřete, než klarinet uložíte do pouzdra, aby nechytal prach.
• Po hraní sundejte plátek z hubičky, hubičku osušte a obojí uložte.
• Jemně protáhněte čistý protahovák od ozvučníku nahoru, abyste odstranili vlhkost; když se zasekne, táhněte pomalu a nikdy necukejte.
• Ve spojích se snadno drží voda, což může způsobit praskliny, takže je vysušte hadříkem.
• Otřete klarinet zvenku, abyste odstranili stopy potu, a přitom netlačte na klapky; nenechávejte ho na přímém slunci, v rozpáleném autě ani u topení.
• První dva týdny s novým dřevěným klarinetem nehrajte víc než 20–30 minut v kuse.

Objevujte dál

• Dřevěné dechové nástrojeDřevěné dechové nástroje vytvářejí zvuk chvějícím se vzduchem uvnitř trubice. Zjistěte, jak fungují flétny, plátky a otvory pro prsty.
• Příčná flétnaBez plátku: foukáte na hranu otvoru. Poznejte části flétny, jak vzniká její zvuk, jak na ni hrát a její rozsah.
• SaxofonZ mosazi, a přesto dřevěný: jak plátek tvoří tón, proč oktávová klapka skáče o oktávu a jak transponuje alt a tenor.